Eda Žďánský - otec Gympl: Times

Eda Žďánský – „otec“ Gympl:Times
(poznámka: rozhovor převzatý z gymnaziálního školního časopisu Gympl: Times)

Asi už jste si zvykli na to, že v naší škole vychází školní časopis, jeho existence vám nejspíš přijde naprosto přirozená. Tomu, že ho nyní můžete držet v rukou a číst, ale předcházela dlouhá cesta. O tom, kdo touto dlouhou cestou prošel, si nyní můžete přečíst víc – náš šéfredaktor Eduard Žďánský.

Co dělám nejraději:  Dlouze jsem nad tím přemýšlel, ale asi nedokážu říct jednu nejoblíbenější činnost. Mám rád chvíle (občas delší chvíle) za volantem, neuvěřitelně si vážím času, který mohu strávit se svými přáteli, občas si něco přečtu a hlavně rád chodím po kulturních akcích. Všechny tyto aktivity jsou pro mě velmi podstatné.

O založení GymplTimes:  Časopis jsem založil proto, že mi na naší škole něco takového chybělo. Říkal jsem si, že by tento plátek mohli studenti ocenit a že to může být něčím, co nemá jen tak nějaká škola.  Co se týče prvního čísla, tak to jsme vydali 26. září 2012 a přípravy na něm a celkově na projektu školních novin trvaly poměrně dlouho. Již od března 2012 jsem začal projekt domlouvat s vedením, sháněl jsem si informace o fungování časopisu, nahlížel jsem do časopisů, které na naší škole vycházely před lety, a především jsem dával dohromady systém GymplTimes a jeho redakci. Takže, pokud dobře počítám, přípravy projektu trvaly zhruba 7 měsíců.

Role šéfredaktora: Jsem na to pyšný a myslím si, že jsem se k ,,úkolu“, který jsem dal sám sobě, postavil poměrně zodpovědně. Vždy, když otevřu nové číslo (časopis si vždy koupím i já a řádně zaplatím!), tak vnímám obrovský pokrok, který jsme od svého začátku udělali! Nic z toho by ovšem nebylo možné, pokud bych za sebou neměl schopný a spolehlivý tým redaktorů, fotografů a také grafika a korektorku. Za veškerou práci na časopise jim patří mé obrovské dík, že to se mnou i přes mé nálady, návaly vzteku a zoufalství, občasné schůzky redakce (na které stejně povětšinou přišla jen ustálená skupina), neustálé nadávky a honění do práce vydrželi.

Kdy jsem měl chuť časopis vzdát:  Vždy to byl jen pársekundový a hloupý nápad. Většinou to bylo při té příležitosti, když můj (jinak) spolehlivý tým nedodržel termín uzávěrky a materiály mi dodal třeba o dva dny později. Když si to tak vezmu zpětně, tak řeči typu ,,zruším celý časopis“ jsem měl v listopadu 2012, kdy jsem dělal grafiku časopisu. Byla uzávěrka, muselo se rychle do tisku a mně vypršela licence programu, ve kterém byl časopis dělán.

Mé životní motto: Jdi si za svým snem.  Tohoto motta se držím i poté, co jsem si sám splnil svůj největší sen, který kdo kdy asi může v životě mít, a jsem na to hrdý. Když si splníte něco, co se zprvu jeví jako nedosažitelné, máte neuvěřitelný pocit štěstí a pýchy.

Důvod proč stojí za to náš časopis číst: Proč? Protože je dělán zejména pro studenty a kantory naší školy. Rovnou bych tady upozornil, že časopis dělají všichni zcela bezplatně (opravdu z toho nic nemají), práce na každém čísle trvá několik týdnů a vážně nás pak dokáže naštvat, když pozorujeme situaci při prodeji a zjistíme, že si do každé třídy koupí studenti dva výtisky, které proputují celou třídu. Mám pocit, že se snažíme psát zajímavé a aktuální články, které za 5 Kč stojí. Pokud vám časopis přijde nezajímavý, tak nám klidně můžete napsat, jaké články či rubriky byste chtěli v časopise mít, případně se na tvorbě můžete i sami podílet.

Můj vztah k časopisu: Bude se mi po něm stýskat, protože já s oblibou říkám, že GymplTimes je takové mé dítě, které jsem dovedl od samého početí až do nějakého stádia, kdy je prakticky schopno své existence i bez mého zásahu. (Pro lidi, kteří mě moc neznají: beru to s nadhledem.) Časopis je něco, co mě i vnitřně naplňuje, něco, na co jsem schopen si najít čas i v totálním zmatku, ale nyní je čas poslat svou funkci dál. Věděl jsem, že tato chvíle nastane, musím připravovat věci na ples a především se musím připravovat na maturitu, nicméně teď, když dávám své ,,žezlo“ dál, není to moc lehké. Přemýšlet, jak to s GT dopadne, když si uvědomím, kolik práce za tím vším stojí.

Jak vidím fungování časopisu po mém odchodu:  Doufám, že vše poběží dál tak, jak má. Myslím, že jsem šéfredaktorské křeslo předal správným lidem, nicméně jsem si plně vědom toho, že je to řešení na rok. Ze zkušeností z mé spolupráce s mladšími studenty si troufám říci, že se bude jen těžko hledat nástupce holek. Mladší studenti nejsou ochotni věnovat svůj čas psaní, natož se časopisu naplno věnovat. Není to lehký úkol, protože sám vím, že to občas vyžaduje celé dny plné koncentrace na časopis. Popravdě - doufám v to, že se najde nějaký odvážlivec, který do toho přes to všechno ,,půjde“ a zkusí to dělat, aby časopis udržel při životě, a až se trošku zaběhnu v mém ,,pomaturitním“ životě, tak budu ochoten a schopen mu s touto úlohou kdykoliv pomoci. Děláme to přece pro školu a studenty.

Za nic na světě bych nevyměnil…:  Své nejbližší - rodinu a přátelé. V posledních letech jsem se totiž rozhodnul, že urovnám svůj život a obklopím se opravdu jen těmi nejbližšími, na které se mohu vždy spolehnout. Povedlo se mi to. Mám okolo sebe svou rodinu a pár opravdových přátel, u kterých vím, že mi vždy pomohou a že se na ně mohu vždy s čímkoliv obrátit. Vážím si jich a jsem vděčný za každou chvilku, kterou s nimi mohu strávit, a mohu říci, že si tyto okamžiky užívám naplno.

Můj nejlepší článek: Je to velmi těžká otázka, a i přestože je pro mě tento časopis vším píši i do jiných tisků, jako třeba Šluknovské noviny, Děčínský deník a novinky.cz. Když tak projíždím své portfolio těch nejlepších článků, tak bych určitě vybral velkou reportáž pro Děčínský deník, která se zaměřuje na severočeské problémy (konkrétně nepřizpůsobiví občané), reportáž o koncertu NTC (koncert oslavující desetiletí jejich založení), úvaha na téma ,,Proč číst“ a nesmím opomenout ani rozhovory- mezi ty by patřil asi rozhovor s kapelou Mandrage nebo iluzionistou Pavlem Kožíškem.

Na co jsem ve svém životě pyšný a na co bych chtěl být:  Jsem pyšný na to, co všechno jsem prozatím i navzdory svému věku dokázal. Nejsou to nějaké úspěchy, které by zahýbaly světem, jedná se o úspěchy, které mě naprosto změnily a díky kterým jsem a mohu být šťastný. Jedná se o něco, co stálo opravdu hodně úsilí a především bolesti, ale i přes to všechny mohu říct, že to za to stojí a jsem na sebe opravdu hrdý, že jsem ničeho nezalekl a šel do všeho naplno!

Na co bych chtěl být jednou pyšný? Asi na to, že jsem udělal něco i pro ostatní, a na svou práci, kterou chci odvádět na sto procent. Chtěl bych za sebou vidět pokrok - nejen pokrok lidstva, ale i svůj pokrok. Když nevidím žádný posun, tak ztrácím motivaci a bez ní to nejde.

Já přesně za rok: Nestává se moc často, že bych nějak intenzivně přemýšlel nad svou budoucností, ale tato otázka mě k tomu donutila. Nějaké své pomaturitní plány již mám, ale zatím bych je nerad nějak dál šířil, protože v dnešní době není nic jistého. Nevím, kde budu, nevím, s kým budu, nevím, co budu dělat, ale přál bych si, ať vše dopadne jakkoliv, chci být hlavně v klidu, bez zbytečných stresů. Během toho roku bych chtěl splnit ještě jednu část svého snu, tak doufám, že si za rok budu moci říci, že jsem to dokázal a budu zase o pořádný kus cesty dál.

Kristýna Kacafírková, VII. A

                                                                                                                                                               foto: soukromý archiv, Chorvatsko 2014